Martin Škára: „Uvítali bychom stabilitu herního systému.“

Přinášíme komentář k soutěži juniorů v sezóně 2018/2019 od trenéra juniorského týmu Dragonu Brno.

V letech 2018 a 2019 byl v soutěži juniorů připuštěn start hráčů narozených v roce 2000. Celá soutěž byla tedy pojata jako U19 a účastnili se hráči ročníků 2000, 2001 a 2002.

Jako argument k zavedení soutěže v této podobě byla prezentována mimo jiné skutečnost, že při přechodu z kategorie juniorů do kategorie mužů velký počet hráčů s rugby končí, a je proto třeba prodloužit jejich účinkování v kategorii juniorů a poskytnout jim tak dobu potřebnou k fyzickému a mentálnímu vývoji.

Je samozřejmě pravda, že na pomezí kategorií juniorů a mužů, je velká hráčská „mortalita“. To není žádná novinka, je tomu tak dlouhodobě. Se sportem v tomto věku končí velké procento hráčů, bez ohledu na to, jakému sportu se věnují. Například ve Skotsku končí v tomto věku 60 až 70 % hráčů rugby. Tento jev je tedy možno považovat za jev dlouhodobý a netýká se jen rugby. Způsob, jak tento jev alespoň korigovat, prozatím pravděpodobně neexistuje. V reáliích České republiky a rugby (které patří k tzv. okrajovým sportům), je tento problém tak závažný zejména v kontextu neradostného faktu, kdy v letech 2017/2018 provozovalo jakýkoli sport jen 10% mládeže. Z těchto 10 % celých 90 % provozuje tři sporty: kopanou, lední hokej a florbal.

Rozhodně nejsem toho názoru, že pokud hráčům, kteří mohou hrát v kategorii mužů, umožníme hrát v kategorii juniorů, zastavíme výše popsaný trend. Právě ukončený ročník soutěže juniorů jasně ukázal, že tím, že jsme „ochránili“ hráče ročníku narození 2000, vystavili jsme tak hráče ročníku 2001 a především hráče ročníku 2002, zvýšenému riziku zranění a možným ukončením se sportem.

Jako příklad uvádím situaci v Dragonu Brno. Na začátku sezony jsme měli dostatek hráčů, v týmu byl dokonce jistý přetlak a konkurence. Po dvou měsících jarní části sezony jsme nebyli pro velký počet zraněných hráčů schopni odehrát poslední utkání sezony rugby 15. Počet zranění a jejich charakter považuji za alarmující. Je zřejmé, že pokud teoreticky chráníme hráče starší osmnácti let, tak o to většímu riziku vystavujeme hráče, jimž kategorie juniorů věkem náleží. Od roku 2010 byl pokus o kategorii juniorů obsahující tři ročníky minimálně podruhé, vždy se stejným výsledkem. Jsem přesvědčen, že „objevovat žárovku“ opakovaně (v tomto případě již potřetí), jistě není zapotřebí.

Účast hráčů, kteří mohou hrát i v kategorii mužů v soutěži juniorů má další zajímavé efekty. Do jisté míry jsou zvýhodněny kluby z nižších soutěží, kde je hracím dnem neděle. Tyto kluby své juniorské týmy pochopitelně posilují o starší hráče pravidelně. Kluby z nejvyšší soutěže se zase snaží, pod nejrůznějšími záminkami, ze stejného důvodu utkání v kategorii juniorů překládat na jiné dny, než jsou hrací dny nejvyšší soutěže. Uvedené vede k destabilizaci celé soutěže.

Pokud hráč nemá fyzickou nebo mentální kapacitu na to, aby mohl přejít do kategorie mužů, tak jej nespasíme tím, že mu umožníme ještě jednu sezonu demolovat mnohdy krátce šestnáctileté hráče.

Ani v otázce osobnostního rozvoje hráč nic nezíská, pokud bude hrát se soupeři, které již dva roky zná. Taková sezona hráče, kteří by měli získávat ostruhu mezi muži, nikam výkonnostně neposune. A naopak hráč, který má osmnáct let a disponuje náležitými schopnostmi je trenéry urychleně zapracováván do „dospělých“ týmů. Až na výjimky, každý trenér vítá mladé, perspektivní hráče.

V kontextu uvedeného bych rád podpořil projekt tzv. rozvojové ligy. Rozvojová liga (projekt tzv. „druhých mužstev“, je tu v různých podobách léta), je právě tím projektem, který je vhodný pro to, aby se mladí hráči etablovali do kategorie mužů. Tam by se teoreticky měli v rámci hry potkávat mladí, řekněme nezralí hráči a hráči s nižší výkonností a s hráči, kteří jsou na konci své aktivní kariery. Takto jsme v „dospělém“ rugby mnozí začínali a jsem toho názoru, že nám byla právě takto pojatá utkání za „béčka“ skvělou průpravou pro „dospělé“ rugby. Tato myšlenka se ovšem vytrácí, pokud v rámci utkání rozvojové ligy exhibují současní reprezentanti (ale i konfrontace s TOP ragbistou, muže být za určitých okolností pro mladého hráče užitečná).

Dále bych rád komentoval tzv. nesoutěžní podzim. Neustále hledáme zdravě agresivní hráče, vítězné typy, rozdílové hráče apod. Přitom jim připravíme půl sezony, kdy nehrají o nic. Je potom obtížné hráče motivovat. Každý trenér mládeže staví sezonu, co sezonu tým znovu, to je normální.

Za nenormální považuji hrát nesoutěžní podzim a celou soutěž juniorů pak zhustit do dvou měsíců, abychom se mohli celý červen věnovat rugby 7´. Takový model soutěž juniorů přinejmenším znevažuje.

Do budoucna bychom velmi uvítali jistou stabilitu herního systému. Na konci srpna většinou kluboví trenéři netuší, jakým systémem a kdy se bude soutěž hrát. V právě ukončené sezoně rugby 15 jsem měl extrémně mladé mužstvo. Dalo by se říci, že za rok, nebo za dva, bychom měli stejnou výhodu jako například letos Slavie Praha (nastoupila s devíti hráči narozenými v roce 2000 a z toho sedm jich hrálo v roji).

I přesto jsem přesvědčen, a rád bych závěrem zdůraznil, že model juniorské soutěže, kdy mohou hrát hráči tří po sobě jdoucích ročníků, považuji za kontraproduktivní a nebezpečný.

Martin Murphy Škára

Trenér juniorského týmu RC Dragon Brno