Září, čas náborů dětí a mládeže a začátek sezóny

Na každém začátku by měla být zveřejněna vize a pak by měl následovat plán jak se k ní vydat…

Ragby stejně jako většina ostatních kolektivních sportů vás učí, bez předchozího varování adaptabilitě, tedy schopnosti se co nejrychlejším čase přizpůsobit dané herní situaci a které musíte čelit a řešit ji. Samotné řešení pak už buď vyjde nebo také ne. O tom zda jste udělal správné rozhodnutí dost často rozhoduje pravidelné opakování určitě herní dovednosti, která se vám posléze pod časovým tlakem v přípravě a následnými opakovanými pokusy v herní praxi zlepšuje. Nicméně, aby jste dosáhli nejlepšího možného maxima úspěšnosti rozhoduje počet nesoutěžních opakování a také v jakém stavu je procvičujete, tedy jak vás na tuto situaci připraví váš trenér. A takových herních situací je během samotného zápasu velmi mnoho.

Já si mladého ragbistu či hráče jiného kolektivního sportu, představuji jako „skleničku“, která se každým rokem o něco zvětší a mou povinností trenéra je postupovat podle určitého plánu a postupně tuto sklenici naplnit tekutinou zvanou dovednosti. V momentě kdy nemáte sportovní plán pro danou věkovou skupinu sportovců a aspoň malý plán pro každého jednotlivého hráče, tak nemůžete jako trenér očekávat, že na konci cyklu budou vaši svěřenci zcela komplexní a připravení. Do takové ,,skleničky“ musíte každým rokem přidávat postupně sportovní dovednosti a mix sociálních aspektů mezi které patří hlavně úcta ke spoluhráčům, rozhodčím, ale také k protihráčům, musíte také postupně přidávat radosti z vítězství, ale také hořké slzy z proher a budovat krůček po krůčku sebevědomí. Jak ovšem takovou ,,skleničku“ naplnit? To je velká otázka? Sám jsem na vlastní kůži zažil, že nejčastěji začínáte tak, že opakujete dříve zažité a viděné, často na vlastní osobě. Váš trenér na vás buď vše rychle a bez rozmýšlení vylil a později očekával, že když to na vás nalil, tak to prostě budete umět. Opak však byl často pravdou, když totiž do malé sklenice nalijete vetší množství tekutiny, tak co se do ní nevleze, tak prostě přeteče přes okraj a nenávratně zmizí. Když nalijete správné množství tekutiny, ale naléváte ji z velké výšky, tedy bez dostatečného a opravdového zájmu o hráče, tak se tekutina ve sklenici odrazí, přelije se a vyskoč mimo ní, na dně pak zůstává jen krapet toho co v ní mohlo být. Když zase postupujete příliš pomalu, tak se vám zase stane, že nikdy v předem určeném časovém úseku nestačíte sklenici naplnit a ona s vám každým rokem neustále zvětšuje. No, a zde se dostáváme do situace, kdy opravdu potřebujete plán a to plán, který vychází z praxe, aby mohl fungovat. Proč o tom píšu zatím jen v rovině hráč a
trenér, když i vás jistě asi napadlo, že onen plán by měl být kolektivní prací všech zúčastněných, tedy hráče (,,skleničky“), jeho rodičů, trenéra, ale také vedení klubu
kde váš sportovec hraje, působí či bude působit a v neposlední řadě zástupce sportovního vedení daného sportu v dané zemi.

A aspoň jeden z těchto zúčastněných by měl mít k tomuto plánu vizi co chce nebo kam se chce dostat a ostatní by mu měli chtít pomáhat a sestavit krátký, jasně pochopitelný, časově ohraničený plán jak se ke splnění této vize dostat, protože bez krátkého a pro všechny strany pochopitelného plánu se ona vize rychle ztratí v nedohlednu a ,,sklenička“ nenaplní své možnosti nebo se rozhodně stát se cestou něčím jiným než ragbyovým hráčem. Mít plán znamená, že si všechny strany postupně teoreticky, ale následně i prakticky vyzkouší jaké to je nalévat tekutinu do sklenice, respektive všichni si vyzkouší, jak správně a s jakou intenzitou pracovat v daném věku s jednotlivým hráčem.

Ale jelikož si zde povídáme o ragby a kolektivních sportech, je také velmi nutné vzít na vědomí, že musíte také vedle sebe skládat pouze ,,skleničky“ tedy hráče se stejně
podobnou vizí neboť jedině tak později mohou hráči dosahovat těch nejlepších sportovních výkonů. Tedy neměli byste mít v jednom družstvu více hráčů co chtějí něco jiného než vy.

Zde pro malou orientaci uvedu příklad: Vy jste se rozhodl, že váš tým pojede na výlet z Olomouce do Ostravy. Jedna pětina nadšeně souhlasí, druhá pětina souhlasí mlčky neboť při představě společně stráveného času s rodiči, raději pojede na výlet, dvě další pětiny hráčů by však raději jela do Prahy a poslední pětina by nejraději zůstala doma.

Takže nyní, snad i ti poslední z vás, kteří dočetli až sem a kteří pochybují, chápou, že plán a společné plánování neboli komunikace všech složek před, ale i během sportovní přípravy ,,skleniček““ tedy hráčů je velmi důležité…

A když náhodou nyní jako ,,Velký trenér“ pracujete třeba už jen s dospělými hráči a někteří z nich jsou vážně skvělí, tak nezapomeňte poděkovat těm trenérům, kteří se o ně starali v době kdy byli opravdu jen malými „skleničkami“. Věřte mi, opravdu je to potěší a těm co stále ještě pracují s dětmi, tak i motivuje. Jo a pak se koukněte, jaká je vlastně vaše vize a plán?

Karel Ševčík