Karel Gaman: „Nebaví mě nic nedělat“

Pokud si chcete popovídat o historii českého ragby a tomto sportu vůbec, není v Česku příliš povolanějších lidí než Karel Gaman. Bývalý hráč a pak funkcionář se tomuto sportu věnuje od konce padesátých let a v roce 1966 založil klub RC Havířov. „Je to jistý styl života,“ říká pro Deník ve své pracovně. Ta je plná nejrůznějších trofejí. „Máme tu běžné poháry, ale tenhle je jiný. Získali jsme ho v Itálii v Nocetu. To je pěkný artefakt. Jinak tu není nic neobvyklého,“ ukazuje Gaman na jednu sošku. Osmasedmdesátiletý bývalý montér ocelových konstrukcí či podnikatel nezahálí ani nyní, kdy se rok pořádně nehraje. „V kanceláři jsem dvakrát do týdne. Pracuji na starých restech, na tom, co jsem zanedbával. Vždyť se podívejte,“ ukáže na štosy papírů. „To jsou noviny a z výstřižků děláme Výběr z tisku, ale už několik let jsem pozadu. Mám co dělat,“ přiznává Karel Gaman. „Navíc je tu nepořádek. Člověk si říká, že v zimě uklidí a utře prach. Pak je léto, ale opět nic. A teď si říkám: Vem to čert. I prach je součástí života,“ směje se velký milovník kávy.

Jak se vám tedy daří ?

Karel Gaman: Nevalně, protože jako každý amatérský sport nemůžeme nic. Mohli bychom tedy trénovat ve dvou, ale to jde leda tak na ping-pong. Je to neřešitelné období, neřešitelná záležitost. Jako ragby nemáme na to, abychom hráčům platili každé dva tři dny testy. Celkově je to paradox. Koukáte na přenosy z Poháru šesti zemí, při hymnách hráči stojí dva metry od sebe, aby se pak po sobě 80 minut hry váleli. Některé věci jsou těžko pochopitelné, až chaotické. Ale musíme se s tím vyrovnat. Mám ale jiné obavy.

Jaké ?

K. G. : Mně se také krásně žije bez toho, že bych musel u sebe v kanclu sedět dva dny v týdnu a zabývat se věcmi okolo ragby. Vyhovuje mi to, koneckonců jsem důchodce. Na druhé straně na nečinnost si lehko navyknete. O mě ale už nejde. Horší je to u dětí. Mám strach, kolik nám jich přijde, až to skončí. Pokud to někdy skončí.

Také jste si zvykl, že nemusíte ?

K. G. : Stále dělám náš web, a když tam není co dát, vytvořím všeobecnou stránku o ragby. Tím se udržuji, protože mi to nedá, abych vůbec nic nedělal. Sedět v křesle a číst, nebo koukat na televizi? To mě nebaví. Víc mě ale trápí ty děti, kterých už tak je nedostatek a jen v Havířově je asi čtyřicet sportovních subjektů. Zájem o ragby je malý, takže pokud se nevrátí stávající děti, jsme v koncích. Pak nepomáhá ani nábor.

A co starší hráči? Budou mít ještě chuť ?

K. G. : Tam je otázkou, jak moc jsou do sportu zažraní. Pokud jsou, nemusí jim to teď chybět, ale jak vše pomine, vrátí se to k normálu, tak věřím, že je to k tréninku potáhne. To je jako droga u narkomana. Případ mladých je ale horší.

Co vás udržuje v zažranosti do sportu ?

K. G. : Jak už jsem řekl, nebaví mě nic nedělat. Nikdy jsem si neříkal: Ha, super, teď přijde důchod, zalehnu a už mě nikdo z postele nebo gauče nevytáhne. Já v Havířově ragby zakládal, záleží mi na tom, aby pokračovalo a přežilo mě. Druhou věcí je fakt, že je spousta činností, na které nemáme lidi. Hlavně trenéry. Kdybych se na tu práci sekretáře vykašlal, musel by to dělat právě někdo z kluků-trenérů. Tím bych ale podkopal jejich řady a bylo by jich ještě méně, protože zájem o to dělat to není.

Jak dlouho to ještě chcete dělat ?

K. G. : To je jednoduché. Dokud mám hlavu v pořádku, jsem schopný chodit, a někdo mi neřekne, že už jsem to dělal dlouho a mají za mě náhradu – což se také může stát – končit nechci. Určitě tu chci být ještě do konce funkčního období Výboru, tedy dva roky. A pokud budu při síle, rád půjdu dál. Víte, ragby se věnuji celý život, seznámil jsem se s ním už jako malý kluk v Petřvaldu. U bývalého Dolu Pionýr byla kupa brigádnických baráků, kde byli jeden z vojáků ragbista Slavie Praha. On postavil vojenské družstvo a trénovali na místě, kde my hrávali fotbal. Koukali jsme na ně, a když skončili, šli jsme si to ragby zkusit i my. Ale po našem, s fotbalovým míčem. Utkvělo mi to v paměti, a když jsem pak na učilišti v Hrabůvce našel leták, že se dělá ragbyový nábor, bylo jasno. Tam jsem začal i s organizováním.

Opravdu ?

K. G. : Učilištní tým byl tvořen z vícero skupin, navíc asi ze tří baráků. Bylo důležité tomu dát řád. To byl rok 1958. Pak se to na učilišti rozpadlo a kdo chtěl, přešel do Vítkovic. Posléze jsem byl na vojně, pak jsem hrát nemohl, dělal jsem večerní gymnázium, a to nešlo skloubit. Když jsem skončil, přestěhoval jsem se do Havířova a abych dostal byt od OKD, musel jsem tam deset let pracovat. Shodou okolností tu bydlel kolega, postavil družstvo a 10. ledna 1966 požádal o přijetí do Slavie Havířov. Tím byl ustaven oddíl ragby. Já se staral o sport, on o peníze a administrativu, ale jeho ženě se tu nelíbilo, tak se odstěhovali.

Zůstalo to tedy na vás ?

K. G. : Přesně tak. V roce 1972 jsme už museli postavit A-tým, z kluků z roku 1966 zůstal jediný, ale udělali jsme nábor. Doslova jste mohl chodit dvorek od dvorku, koukat, jak se kdo hýbe, jak je velkýa z ulice přitáhnout děti. To dnes nejde, mladí už na ulici nesportují.

Karel Gaman na snímku s míčem na mlýnové spojce

 

Co vás vlastně na ragby zaujalo ?

K. G. : Variabilita, a že dělám něco výjimečného. Ne jako všichni fotbal či hokej. Když to pak člověk začne hrát a chápat, protože nejde si jen přečíst pravidla a tím všemu rozumět, tak vás to pak začne i bavit. Říká se, že ragby musíte hrát osm let, než mu porozumíte.

Proč zrovna osm let ?

Je to dáno hlavně tím, že začínající děti hrají s nižším počtem hráčů – postupně podle věku – s pěti, sedmi, devíti, dvanácti a na menších hřištích. Teprve ve čtrnácti až patnácti letech přecházejí k ragby o patnácti hráčích. A to už je z hlediska taktiky úplně jiná hra, kterou se musejí znovu učit.

Jak člověk vlastně dojde k tomu, že si založí klub ?

K. G. : Viktor Šťastný, bývalý trenér Zbrojovky Brno, prohlásil: Ragbisté jsou jako věrozvěsti. Kam přijdou, tam zakládají ragby. A platí to. To dokazuje i další fakt, že někteří lidé, kteří prošli Havířovem, se odstěhovali a později zakládali kluby v Přelouči, či Rumburku. A tak je to i v zahraničí. Třeba sever Francie je ragbyová pustina, ale od středu na jih jde o ráj. O Walesu ani nemluvím, tam je ragbyový mančaft v každé dědině. Ano, u nás se za sport považuje jen fotbal a hokej, možná házená, basket, či florbal. Na druhé straně myslíte, že fotbalisté mají po zápase napříč týmy společný život?

Narážíte na třetí poločas ?

K. G. : Že by si soupeři po zápase zašli společně na pivo, zvlášť pak po derby, běžné není. V ragby ano. Nám připadá náš sport družnější. Můj pohled je, že ve fotbale je víc negativních emocí vůči ostatním klubům. Ano, rivalita tu je, ale má to určitou hranici.

Co se vám vybaví a co ve vás vyvolává slovo „ragby“ ?

K. G. : Férovost. Až na výjimky nechce na žádné úrovni nikdo nikoho úmyslně zranit, zároveň nikdo nepředstírá zranění, neválí se na trávníku jako Neymar, jelikož by se zesměšnil. Toho si na ragbistech vážím, je to ale i dáno historií toho sportu. Tím, jak vznikl. Je ale také pravdou, že už i ragby se profesionalizací trochu pokazilo. Moc se mi nelíbí, že dnes jde hlavně o fyzický kontakt. Narazíte na soupeře, předáte míč, a zase narazíte, pak se vytváří rak a opět se bojuje. A takhle pořád. Málo se hraje rukama, přitom když se hraje rukama, je ta hra strašně pohledná, dynamická, atraktivní. V každém okamžiku nastávají dramatické situace. Toho je škoda.

Pořád se ale u toho držíte…

K. G. : To se těžko popisuje. Jednou z motivací bylo to, že když jsem něco tvořil a investoval do toho tolik, a tím nemyslím peníze, tak to jen tak neopustím. Druhou věcí je pak to, že to vnímáte jako určitou životní naplň. Zvyk. A když vás to baví, nechcete od toho odejít. I když… Byla doba, kdy jsem odešel, jelikož nebylo vyhnutí.

Kdy ?

K. G. : Krátce po revoluci. Dělal jsem tajemníka TJ Slavia Havířov a měli jsme tu stavební četu. Po roce 1989 se řešilo, co s ní bude, jelikož kvůli vzniku firem to prý nemělo perspektivu. „A co bude s těmi rozdělanými zakázkami?“ ptal jsem se. Oni mi odpověděli, že si to mám vzít a dělat. Tak jsem to zprivatizoval, měl stavební firmu, jenže pak se ukázalo, že s ragby to nejde skloubit. Tak jsem sport na tři roky opustil. Než jsem po čase zkrachoval.

Z jakého důvodu ?

K. G. : Tehdy to nešlo, lidé měli socialistické návyky. Dělat co nejméně a ještě vás okradli. Bohužel, dělalo se více zakázek najednou, takže jsem musel spoléhat i na stavbyvedoucí, jenže oni se flákali s ostatními. Holt, byli na to zvyklí, nikdy předtím nepracovali se zodpovědností, a to se odrazilo na ekonomice firmy. Tak jsem se vrátil ke strojírenství a ocelovým konstrukcím. A také k ragby.

Ragby a sport obecně byl za minulého režimu jednou z mála možností, jak se dostat na Západ. Bylo to lákadlo i pro vás ?

K. G. : Bylo to hodně motivující. My mohli mít kontakt v zahraničí s dělnickými organizacemi, ty naštěstí byly ve Francii i Itálii. Tím jsme tam měli otevřenou cestu, pokud nás pozvali, ale to bylo to nejmenší, takže jsme jezdili poměrně často. Třeba si pamatuji, že jako místopředseda svazu jsem byl vedoucím výpravy národního týmu do Maroka. Nebyly peníze na letadlo, nebo hotely, takže jsme prostřednictvím tlumočnice domluvili se španělskou asociací, že nám cestou přes Španělsko tami zpět poskytne ubytování i stravování, a my že zajistíme jejich kadetům účast na turnaji nazvaném Šiška Mladého světa v Praze. A pobyt zaplatíme.

Povedlo se ?

K. G. : Jistě. Dostali jsme se do přístavu Algeciras s tím, že pojedeme do Tangeru. Jenže trajekty stávkovaly. Naštěstí jsme měli kluka, který byl s otcem řadu let na Kubě, domluvil se a umožnil nám náhradním trajektem jet do Ceuty. Na hranicích s Marokem bylo asi osm lidí v uniformách. Všichni jsme pak viděli, že se každý vždy k autům naklonil a cosi si dal do kapsy. Pak jsme zjistili, že šlo o ruličky s penězi. Přemýšleli jsme, co jim dáme my.

Jak to dopadlo ?

K. G. : Naštěstí to spravila vlaječka, kravata, odznak. Když nás zastavil pak další, řekli jsme jim: „Už jsme dali, nic nemáme“. Než jsme se dostali do Casablanky, asi třikrát nás zastavili policajti a ti vždy něco chtěli. Nakonec jsme se od jednoho Čecha, který studoval v Ostravě, ale žil tam, dozvěděli, že vláda ví o tom᠆hle způsobu výdělku policistů, tak jim platí málo, a oni si tímhle přilepšují.

Podobných historek máte určitě víc, viďte ?

K. G. : Jasně. Zažil jsem toho hodně. Byli jsme v Toulouse a Francouzi nám mermomocí chtěli ukázat Andorru. Vjeli jsme do Pas De La Casa, prvního hraničního městečka a tam jsme skončili. Víte, proč? Nešlo o Andorru, ale oni mínili bezcelně nakoupit cigarety a alkohol. Cestou zpět nás zastavili celníci u první závory, ale řekli si, že to jsou chudí Čechoslováci, ti nic nemají a pustili nás. To samé i na dalších kontrolách a Francouzi tak všechny bedny převezli. (usmívá se)

Vy jste z Československa dobře znali kontroly na hranicích.

K. G. : Také jsem klukům říkával: „Nesmíte chlastat, než dojedeme na hranice, protože ztrácíte kontrolu“. My totiž měli různé rafinované skrýše. Třeba se demontovaly trubky od zavazadlového nosiče. Mělo to jen vadu, že se z toho ty ruličky peněz blbě vytahovaly. Jenže jednou popili ještě v Praze a jeden kluk nevěděl, kam strčit stomarkovku. Tak ji dal pod kobereček v uličce, první místo, které celníci prohledávali. Přiznal se, my ale místo dvou hodin strávili na hranicích sedm. Všechno pak muselo ven, my do celního prostoru. To byl trest. Ale díky ragby jsem poznal kus Evropy a historky k tomu patří, i když tehdy jsme šťastní nebyli, protože hrozilo, že nám výjezdy příště zarazí. Jednou hráč dokonce v zahraničí zůstal, dnes žije v Kanadě. Ale naštěstí z toho nic nebylo.

A jako fanoušek jezdíte po světě na zápasy ?

K. G. : Byl jsem na dvou šampionátech – 2007 ve Francii a 2015 v Anglii. Francie byl takový výjezd, že jsme spali v hostelu, jedli co se koupilo v obchodě, kdežto Anglie byla už parádní. Spali jsme v apartmá, chodili do restaurací a zjistil jsem, že skopové nesmrdí. (usmívá se) Jehněčí jsem si oblíbil. A hlavně jsme chodili na pivo, tolik jsem toho nikdy nevypil, jako tam. A jedno bylo zvláštní.

Povídejte…

K. G. : Kolega se v jedné hospodě vybavoval s barmanem, pak přinesl lahvičky. „Hoši, zvláštní pivo. Jsou tam živé kvasinky, ale musí se zahřát.“ Tak jsme láhve drželi v rukou snad patnáct minut, ale bylo dobré. Jinak ale v podobné skupině jezdíme i na přátelské zápasy v Evropě. Líbilo se mi i v Cardiffu. Nesmírný zážitek. Ve Walesu si váží vojáků, napochodoval mužský sbor i vojenská kapela, která má v čele kozlíka. Živého. Začne se zpívat a celý stadion také. Dirigent se pak dokonce na stupínku otočil k publiku a dirigoval i stadion. Působivé. A o poločase přišel čas pro vojáky, kteří sloužili i v Afghánistánu. A po zápase nenajdete v centru místo v hospodě. Tam se stojí na pořadník. I přesto jsme to tam pořádně protáhli, že jsme nevěděli, jak jsme došli do hotelu. (usmívá se)

Nemrzí vás, že ragby nemá, ať už v Havířově, nebo vůbec v Česku, větší fanouškovskou základnu ?

K. G. : Víte, zajímavé je, že při ligových zápasech na nás chodí málo lidí a navíc z ragbyového prostředí. Něco jiného byly mezistátní zápasy, jako naposledy před pěti lety Česko – Chorvatsko, tak přišlo asi 1400 lidí. To je skvělé číslo. Dokonce mi lidé volali, zda si mohou koupit lístek, a jak. Podobná návštěva byla i v šedesátých letech na utkání Československo – Polsko. Prostě na tato klání si lidé cestu najdou, bohužel na ligu jich chodí okolo stovky.

Čím si to vysvětlujete ?

K. G. : (pokrčí rameny) Sami nevíme. Možná, že něco děláme blbě, třeba by to chtělo specialisty na PR, ale těžko říct.

Odvyprávěl jste spoustu zážitků, neuvažoval jste o knize ?

K. G. : To příliš ne, nicméně letos máme 55 let, a když měl klub půlstoletí, tak nevyšla žádná ročenka. Tady cítím lehký dluh, takže na tom bych teď měl zapracovat. Uvidíme.

Zdroj: https://moravskoslezsky.denik.cz/ostatni_region/serial-osobnost-regionu-karel-gaman-ragby-havirov.html?fbclid=IwAR2PmyfvzTc-1VTdy4yYdMpce5ZmYZSsSLg9_32jvWDldWkqk_HJzSBrrZg