Když jihoafrický prezident Nelson Mandela zdravil hráče nastoupené před finále Světového šampionátu v ragby 1995, zastavil se před Jamesem Smallem a podíval se mu do tváře. “Vy. Vy dnes máte před sebou obrovský ukol,” pronesl Mandela. Small přikývl a poté i splnil, co prezidentovi slíbil. Skvělý výkon jihoafrického křídelního útočníka výrazně přispěl k zisku slavné trofeje pro svoji zemi. Památné vítězství tehdy pomohlo sjednotit rasově rozdělenou Jižní Afriku. James Small v červenci zemřel na infarkt.

V historickém finále měl nikterak velký Small (178cm, 82kg) klíčovou úlohu. Pokrýt protihráče Jonaha Lomu (195cm, 115kg), který je považován za jednoho z nejlepších ragbistů všech dob. Lomu v semifinále zničil Anglii položením čtyř pětek. Ve finále ale vyšel naprázdno, a kredit za to posbíral zejména Small.

James Small. Mimořádně rychlý a bojovný hráč s vojenským sestřihem, stál u několika historických momentů jihoafrického ragby. Rodák z Kapského města nastoupil k prvnímu mezinárodnímu zápasu za Jižní Afriku, poté co byl v roce 1992 propuštěn z vězení Nelson Mandela a země byla přijata zpět do mezinárodní ragbyové komunity. V roce 1993 se Small stal prvním jihoafrickým reprezentantem, který dostal červenou kartu. Při zápase v Brisbane proti Austrálii vynadal anglickému rozhodčímu.

Nálepka problémového hráče “Bad Boy”, tak trochu už Smallovi zůstala. Užíval si života plnými doušky, pověstné se staly jeho návštěvy nočních klubů, pití alkoholu i užívání drog. Jednou utratil celou svoji výplatu za šest luxusních obleků od Armaniho. Sám sebe označil za “psycho-dítě”. Spoluhráči ho přezdívali “No rules”, tedy jako muže “bez limitu” či “bez pravidel”. Média často přirovnávala jeho chování k fotbalovým superhvězdám té doby jakými byli Eric Cantona či Paul Gascoigne.

Jako dítě a potomek britských přistěhovalců cítil Small v rasově rozdělené zemi diskriminaci i sám na sobě, a to ze strany tehdy dominantní bílé většiny občanů Jihoafrické republiky – potomků původně holandských přistěhovalců hovořící afrikánštinou. Když tým navštívil věznici a někdejší Mandelovu celu na ostrově Robben Island, zanechalo to na Smallovi hluboký dojem. “Ten člověk strávil v cele 27 let a přesto když ji opustil, nabízel lásku a přátelství všem. Když jsem si to tam uvědomil, začaly mi po tváři téct slzy,” uvedl v jednom z rozhovorů Small. S nadšením se pak naučil text nové jihoafrické hymny, která měla symbolizovat novou éru.

Smalluv otec Vernon hrál fotbal za Jižní Afriku, sám James skončil s kopanou v 17 letech, poté co byl vyloučen za to, že hlavou udeřil rozhodčího. Všestranně talentovaný sportovec (skvělý běžec na 100 a 400 metrů) dostal nabídku jít studovat do Spojených států, ale zvolil ragby. Small nastoupil za Jižní Afriku ve 47 zápasech a položil 20 pětek. Ragbyový reprezentační tým opustil v roce 1997. V posledním zápase proti Skotsku skóroval hned dvakrát. “Nejhorší pro sportovce je skončit. Neztrácíte jen slávu a peníze, ale i šanci dělat to, v čem jste nejlepší,” uvedl Small. Později prošel bouřlivými vztahy, narodily se mu dvě děti. Nevyrovnaný život pokračoval, po pokusu o sebevraždu skončil v psychiatrické léčebně.

Tehdy opět vkročil do jeho života Mandela. Smallovi zavolal a sdělil mu, že “má přeci stále pro co žít a že miliony Jihoafričanů ho stále považují za hrdinu.”

Victor Matfield, někdejší jihoafrický reprezentant označil Smalla za “pravděpodobně prvního ragbyového rebela Jižní Afriky”. “Milovali jsme ho protože byl svůj, někdy bylo těžké s ním být, jindy to bylo zase úžasné.” Britský deník Thé Times napsal, že odchodem Smalla, jihoafrické ragby navždy ztratilo “neobroušený diamant”.

Petr Býma, autor je hráčem a funkcionářem Waverley Rugby Club v Sydney