Fidži – olympijské medaile z chudých poměrů !!

Vítězové z chudých poměrů

Zejména pro Fidži je zisk obou medailí doslova národním svátkem. Když ragbisté před pěti lety vyhráli první olympijské zlato v historii Fidži, naprosto to zastavilo chod této malé jihopacifické ostrovní země. Slavilo se všude. Podobizny hráčů se dostaly i na zvláště vytištěné sedmidolarové bankovky. Můj tehdejší fidžijský spoluhráč Isaiah „Waz“ Tamata v australském Waverley Rugby klubu, nesmírně silný a tvrdý hráč, jeden z nejlepších v celé soutěži, tehdy plakal dojetím. Pro fidžijské ragby se například v Austrálii, která jednoznačně patří k zemím posílajícím do zahraničí nejvíce humanitární pomoci na obyvatele, často pořádají sbírky kopaček či dresů, jež se poté posílají tamějším hráčům.

Jediným kdo v týmu získal zlaté z obou olympiád je kapitán Jerry Tuwai. Ten začínal s hraním ragby jako teenager, celá chudá rodina bydlela v jediné místnosti. Na jednom z lokálních turnajů ho našel tehdejší trenér fidžijské reprezentace Ben Ryan. „Byl líný, nechtěl běhat a na trénincích se schovával do křoví,“ vzpomínal kouč. Dnes je drobný Tuwai, kterému říkali, že je pro ragby příliš malý, národní hrdina.

Pro obyvatele chudého ostrova je ragby jednoznačně sportem číslo jedna. Ti nejlepší často hrají v zahraničních ligách, ať už na britských ostrovech či v Austrálii. Fidžijci se prosazují jak v patnáctkovém ragby (rugby union), tak i ve třináctkovém (rugby league). Desítky jich hrají například nejbohatší a zdaleka nejkvalitnější třináctkovou soutěž světa australskou NRL.

Cukrová třtina a ragbyoví hráči

Chudé poměry na Fidži, která je rozdrobena na více než 300 ostrovech, mají i další efekt. Urostlí a rychlí Fidžijci často reprezentují jiné mnohem bohatší národy, což umožňují poměrně benevolentní pravidla Světového ragby. Hráči tak nastupují i za Anglii, Japonsko či Austrálii. To s sebou přináší oslabení reprezentačního týmu patnáctek, finanční podmínky v zahraničí jsou nesrovnatelné. „Po cukrové třtině jsou ragbyoví hráči nejdůležitějším exportním artiklem z Fidži,“ glosoval to Ben Ryan, kouč zlatého týmu z Rio de Janeiro.

V ragbyových sedmičkách, které jsou mnohem „chudším“ sportem, je situace jiná. Skutečně bohaté soutěže vlastně neexistují. I proto Fidžijci a Fidžijky, členové reprezentací, hrají a trénují mnohem více spolu.

I na domácí půdě ovšem tolik populární sedmičkové ragby čelí problémům. Například ženy si stěžují, že na vedení fidžijského svazu nedostávají téměř žádnou podporu. Ženské ragbistky jsou podle japonské socioložky Yoko Kanemasy v zemi často považovány za uličnice. Stává se, že je jejich otcové v zemi, kde jsou rodinná pouta nesmírně silná, dokonce vyhodí z domu.

Fidžijci versus Indové

Sport v zemi sráží i jeho etnická „rozdělenost“: ragby hrají převážně potomci původních domorodých obyvatel Fidži, „přistěhovaní“ Indo-Fidžijci, kteří přišli na ostrovy v rámci britského impéria, sport moc nehrají. „I jejich indické rodiny je od toho odrazují, bojí se, že by je mnohem větší a robustnější potomci původních obyvatel mohli zranit,“ uvádí ve studii Nevyřčený příběh za ziskem úžasného zlata antropolog Niko Besnier.

Původní Fidžijci tvoří zhruba 60 procent obyvatelstva, potomci Indů, kteří do země začali proudit již na konci 19. století, pak necelých 40 procent. Fidžijci indického původu ovšem dominují byznysu, což ti tradiční jen těžce nesou. Země proto trpí značnou politickou nestabilitou. „Vítězství znamená pro každého Fidžijce více než zlato,“ uvedl po finále premiér země Frank Bainimarama. „Ragby prostě milujeme. Vždy nás spojí.“

Autor: Petr Býma (zdroj web rugbyunion.cz zde)